Příběh Pavla

Pana Pavla začaly trápit vnitřní hemoroidy, když mu bylo 44 let. Do té doby byl zdravý. Dělal náročnou fyzickou práci, ve volném čase rád opravoval auta nebo cestoval. To ale nebylo s potížemi možné. Absolvoval tehdy několik ambulantních zákroků a poté se zdálo, že je všechno v pořádku. Jenže po pěti letech nastoupil do zaměstnání, jehož součástí byla těžká fyzická práce. Často nosil těžké věci a namáhal se, a po nějaké době si nahmatal malou bulku. Jel do nemocnice v Hořovicích, aby se nechal vyšetřit, a rovnou si odnášel papíry k předoperačnímu vyšetření.

„Sestřička mě na chirurgii vesele přivítala: Á, další píšťalák! Když jsem se ptal, co to znamená, jen řekla: Ani to raději nechtějte vědět,“ vzpomíná pan Pavel.

Na pokoji bylo více pacientů, jeden z nich se později stal Pavlovým dobrým kamarádem. Popisoval své zkušenosti, a ty moc růžové nebyly. „Říkal, že jde třeba 12x denně na WC, a operace má až 3 za měsíc. To mi na optimismu nepřidalo,“ říká pan Pavel o zážitcích kamaráda. Sestřička mu vysvětlila, že píštěl je trochu jako chobotnice. Když v těle po zákroku zůstane kousíček chapadla, znovu se objeví. Nakonec se opakované zákroky nevyhnuly ani jemu. „Když jsem se po první operaci píštěle vrátil do práce, žádal jsem o fyzicky lehčí úkoly. Jenže to se bohužel nepovedlo, dostával jsem samé namáhavé činnosti – manipuloval jsem s kanály u dálnice a nosil dřevěné konstrukce. To mi asi moc nepřidalo,“ uvažuje. Nakonec podstoupil 8 nebo 9 operací a později mu začal dělat potíže svěrač. „Vyšel jsem ze záchoda a za 5 minut jsem potřeboval zase. To nebyl žádný život,“ shrnuje. Vydal se tedy znovu do Hořovic, tentokrát za MUDr. Örhalmim. Lékař se ho dopodrobna vyptal na všechny potíže a pak začal nabízet řešení. „Jako první variantu ze čtyř zmínil vývod. V tu chvíli jsem věděl, že „pytlík“ ani podobná řešení rozhodně nechci. Vůbec jsem si nedovedl představit, jak bych s nimi fungoval, v práci ani jinde. Přerušil jsem ho a poprosil ho, aby mi rovnou řekl to nejlepší – takové, které mě bude nejméně omezovat. Pan doktor rovnou navrhl neurostimulaci a já rád souhlasil. Chtěl jsem zase žít normálně, jako dřív,“ vypravuje pan Pavel.

Lékař mu vysvětlil, jak bude zákrok vypadat, že ho čekají dvě operace. Při první se zavede do těla poblíž sakrálních nervů neurostimulátor, ale „ovladač“ bude zatím mimo tělo. Pak bude nějaký čas na zkoušení a nastavování, a pokud bude vše v pořádku, ve druhé fázi se do těla zavede i druhá část. „Před zákrokem jsem měl ještě schůzku se slečnou sestřičkou, která mi všechno dopodrobna vysvětlila, dokonce mě nechala si její rady nahrát, což jsem později ocenil,“ pochvaluje si pan Pavel. První fáze operace proběhla úspěšně, druhý den se za ním zastavil lékař a zase se dopodrobna vyptal, jak se pak Pavel cítí, jestli vše funguje. Asi po týdnu šel domů a postupně ladil nastavení i různé programy, aby našel ten pravý. Všechno fungovalo výborně, jen ho trápil zánět u vývodu kabelu „ovladače“. Asi po měsíci, v únoru 2024, následoval druhý zákrok, kdy mu lékaři voperovali přístroj pod kůži. „Pan doktor Örhalmi je pro mě opravdu PAN doktor, moc si ho vážím. Při druhé operaci jsem byl při vědomí, po celou dobu mi on nebo sestřička vysvětlovali, co se děje, pořád se mnou někdo mluvil. Všichni na sále i pak na pokoji byli skvělí,“ zpětně děkuje pan Pavel.

Neurostimulace pomohla, vše se srovnalo. Píštěle se znovu neobjevily. „Ještě mě bolí jizva po hadičce, takže spím v poloze dítěte, a občas musím v noci na malou, ale svěrače už fungují skvěle. Těším se, že do měsíce začnu zase trochu sportovat, pořádně se hýbat. A chtěl bych se zase vrátit k cestování. Už mi to chybí,“ říká pan Pavel.

A co by vzkázal lidem, kteří mají potíže, ale bojí se jít k lékaři? „Nejdůležitější je nebát se, nestydět se, zajít k lékaři a o svých problémech otevřeně mluvit. A také nespokojit se s řešením, které by člověka omezovalo, ale hledat takové, které mu umožní zase žít,“ doporučuje. A doplňuje jednu praktickou radu: „Všem velmi doporučuji se na návštěvu lékaře dobře připravit. Všechno si sepsat a pak mu to všechno najednou říct. Když to neuděláte, vždycky se na něco zapomene, nebo to trvá mnohem déle. A já rozhodně nechci plýtvat časem pana doktora – zvlášť když vidím, kolik má vždycky v čekárně lidí…“, uzavírá.