Příběh Margity

Úniky moči i stolice ji trápily několik let. Pomohla malá krabička voperovaná do těla

Paní Margitu trápily potíže s únikem moči zhruba od roku 2015. Často měla „nutkání“ na stolici, kvůli kterému musela na záchod i několikrát denně. Od řešení problémů ji odrazoval stud, navíc ji potíže neomezovaly nijak fatálně, proto je nějakou dobu přehlížela. V roce 2019 se ale problémy výrazně zhoršily a ona se tak i přes veškerý stud rozhodla, že vyhledá odbornou pomoc. Bližší vyšetření ukázalo, že má paní Margita v konečníku zhoubný nádor. Pak už to vzalo rychlý spád ve Fakultní nemocnici u sv. Anny v Brně: chemoterapie, ozařování, operace, po níž následovala ještě další dávka chemoterapie. Po celou dobu byla v péči onkoložky Sabiny Svobodové, která jí byla dle jejích slov od začátku léčby velkou oporou a je skvělou lékařkou.

Po úplném zaléčení nádoru ale nevymizely potíže s únikem moči. Po operaci se problémy ještě zhoršily a pravděpodobně kvůli odstraněnému střevu začala trpět i úniky stolice. O metodě sakrální neuromodulace věděla od lékaře Petra Vlčka, který jí o ní řekl již dříve, ale měla obavy a zákrok touto metodou brala jako poslední možnost. Začala proto pravidelně docházet na rehabilitace do Fakultní nemocnice Brno k paní primářce Miluši Juráškové. Tam musela posilovat pánevní dno, ale zkoušela i jiné cviky. Problémy se sice zlepšovaly, ale ne v takové míře, aby úniky ustaly úplně. „Celý tým primářky Juráškové je úžasný, každý má jejich zájem i péči. Chodila jsem tam moc ráda, ale když problémy neustávaly, musela jsem to řešit razantněji,“ říká paní Margita.

Zhruba tři roky po rehabilitacích zamířila na další kontrolu do ordinace dr. Petra Vlčka, kde se dohodli na operaci. V lednu 2024 podstoupila první fázi implantace, po dobu 14 dnů se zkouší účinnost terapie i konkrétní nastavení stimulace, a pacient má v této době externí stimulátor. Všechno bylo ale v pořádku, proto jí po zhruba třech týdnech vimplantovali stimulátor natrvalo. Jak sama říká, úniky stolice odezněly téměř okamžitě. Úniky moči se sice zmírnily, ale pořád její život omezují.

Zlepšení nastalo ve všech oblastech. „Když trpíte inkontinencí stolice či moči, musíte být pořád ve střehu, abyste se neztrapnila, pořád myslíte na to, jestli máte u sebe všechny inkontinenční pomůcky, čisté spodní prádlo na převlečení, tohle po zákroku u stolice úplně přestalo. Dojde k takovému vnitřnímu zklidnění, že už pořád nemusíte něco hlídat.“ Konkrétní situaci, ve které vidí zásadní zlepšení, jmenuje třeba cestování: „Dříve jsem musela jezdit všude autem, tam jsem měla vlastní komfort. Když jsem cestovala třeba pracovně, kolegové mohli jet vlakem, mohli se bavit, u mě tohle nepřicházelo vůbec v úvahu, vždycky mě moje onemocnění tak trochu vyřazovalo ze společnosti,“ vzpomíná paní Margita.

A doporučila by zákrok i ostatním? „Naprosto,“ říká paní Margita. „Obavy jsem samozřejmě měla, nejhorší je strach z neznáma, ale teď bych neměnila. Říkala jsem si, že i kdyby to mělo pomoct jen částečně, tak to stojí zato.“ Zdraví je podle paní Margity to nejdůležitější, co máme, a na to bychom měli myslet. „Když jste zdravá, zvládnete všechno, i velké nepříjemnosti, které vám život přichystá. Když ale zdraví nefunguje, nefunguje najednou vůbec nic. Člověk na sebe musí myslet a musí být i trochu sobec, zdraví máme jen jedno a je to to úplně nejdůležitější.“

Zmiňuje také svou rodinu, ve které měla obrovskou oporu. Opora blízkých lidí je podle ní nezbytná, navíc onemocnění jednoho člena rodiny dopadá úplně na všechny. A velkou roli ve zvládání nemoci hraje i psychika. „V průběhu mého onemocnění jsem se snažila zůstávat pozitivní, věřila jsem, že to všechno zvládnu, že prostě musím,“ zakončuje paní Margita.